INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mezi relativně novými rockovými skupinami není příliš takových jako jsou Američané THE KILLERS, kteří představují spíše popovější okázalou stránku současné retro vlny. Všechny tyhle kapely se více méně soustředí na svůj výraz předvedený na debutovém albu a dál už jen podle šablony hrnou podobné následovníky s mírnými obměnami. U THE KILLERS je tomu trochu jinak, protože kapela na své dvojce „Sam´s Town“ dokonale popřela fámy, že v jejím případě jde maximálně o několikasezónní záležitost, která bude své plody sklízet výhradně díky nekomplikovanému debutu „Hot Fuss“, stojícímu na několika přímočarých, líbivých singlech, které zní víc britsky než nahrávky kterékoliv ostrovní formace. Album „Sam´s Town“ tak představuje dospělejší kapelu, vědomou si svých amerických kořenů, nešetřící na bombastickém stadiónovém zvuku, která sebejistě navazuje na linii svých velkých vzorů – amerických písničkářů Bruce Springsteena či Toma Pettyho.
Co mne po několikanásobném poslechu „Sam´s Town“ rozhodně neopouštělo, bylo plynule nabyté přesvědčení, že zde mám co do činění s novou trvanlivou super group, od které se mnoha zajímavých věcí určitě ještě dočkáme. Vrazi mají hodně rázně nakročeno k tomu stát se novými mluvčími generace těchto, ale i následujících let. Zanechme tedy prozatím nepodložených spekulací a pojďme se podívat na samotnou nahrávku. Zatímco první album obsahovalo několik osamocených, bezprostředních hitů, které chytly za srdíčko ihned a tyčily se ve větru jako mrakodrapy v centru „zapadákova mezi velkoměsty“ Clevelandu, zde jde spíše o silný a vyvážený celek, který vyžaduje o něco delší čas na vstřebání. O to větší je pak nadšení, když si uvědomíte, že zde prakticky není slabého místa. Dokonale zaranžované skladby drží pohromadě ucelený hudební příběh, ve kterém jsou přirozeně a nenásilně pojmenovávány obyčejné situace, jaké může navodit život v zemi nekonečných možností. I když se na zvuku nešetří a jednotlivé skladby jsou mohutně natlakované barvitými syntezátory, nelze o albu říct, že by šlo o pózerskou záležitost na jedno použití. Vše má svůj účel a je poplatno funkčnosti celku. Už úvodní singl „When You Were Young“ potvrdil očekávání velkých věcí a zatímco naléhavý Brandon Flowers rozehrává nostalgický příběh lásky a zrady, kapela předvádí hned několik svých poloh – od zasněných meziher až ke strhujícímu refrénu. Od první a titulní skladby je zřejmé, že Flowers vyrostl v obrovskou pěveckou osobnost. Jeho hlas v sobě má uhrančivost Davida Bowieho, takovou, jakou se prezentují třeba newyorští současníci z INTERPOL, ale i plačtivou naléhavost Roberta Smithe a Bonův nadhled a uvolněnost, který dozná největších vrcholů v nádherné „Bling (Confessions Of A King)“. Přímočarý jukebox song „For Reasons Unknown“, kde kapela šlape dál v tanečním rytmu jako nejpřesnější japonské hodinky, trochu upozorní na výše zmíněné INTERPOL, ale bohudík na rozdíl od nich postrádá křečovitou stísněnost. Vyhlídka na další singl, to je píseň „Read My Mind“, zaplavená podobnou klávesovou stěnou tíhnoucí někam do osmdesátých let, přesně tak, jak to prezentovali COLDPLAY na své loňské nahrávce. Vůbec celé album se svým současným výrazivem a současnými technologickými možnostmi vzhlíží o dvacet let zpět. Houpavý kytarový motiv v „Uncle Johny“ dá příležitost k vyniknutí skvělému Davu Keuningovi, který svou rozmanitou hrou celou nahrávku táhne. Krátké operní intermezzo v „Bones“ spustí další „disco“ klávesový pseudo-kolovrátek z osmdesátých let, zde však fůzovaný se zajímavou dechovou sekcí. Je zde i epický song „Why Do I Keep Counting?“s mohutnými sbory, klavírem ve stylu QUEEN a neuvěřitelnou gradací, který pokračuje v mírnějším outru „Exitlude“.
THE KILLERS nahráli vynikající pop/rockové album. Do posledního detailu promyšlená, ale zároveň přirozená nahrávka, která má velkou šanci stát se nesmrtelnou klasikou stejně jako nejslavnější alba U2, Davida Bowieho či Bruce Springsteena. Od tohoto okamžiku je třeba brát tyto rodáky z města, které nikdy nespí – Las Vegas – opravdu vážně. Máme co do činění se skutečně velkolepou a hlavně trvanlivou kapelou. Jsem o tom přesvědčen.
Vynikající mainstreamově rockové album neznající omezení. Zrození něčeho velkého.
9 / 10
Brandon Flowers
- vokál
Dave Keunning
- kytara
Mark August Stoermer
- basová kytara
Ronnie Vannucci jr.
- bicí
1. Sam's Town
2. Enterlude
3. When You Were Young
4. Bling (Confession Of A King)
5. For Reasons Unknown
6. Read My Mind
7. Uncle Jonny
8. Bones
9. My List
10. This River Is Wild
11. Why Do I Keep Counting?
12. Exitlude
13. Where The White Boys Dance
Vydáno: 2006
Vydavatel: Island Records / Lizard King Records
Stopáž: 44:14
Produkce: Flood, Alan Moulder
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.